Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Diskuze s p. Svobodou

14. 09. 2018 10:57:11
V době, kdy se úroveň veřejné debaty propadá po každém tweetu Donalda Trumpa do nových infantilních nížin, je vždy potěšením potkat někoho v jinak vylidněném podhůří věcné a korektní debaty.

Tento článek je tedy vděčnou, ale nesmlouvavou odpovědí panu Svobodovi, který reagoval na můj předcházející příspěvek. Jeho blog si mužete prečíst zde: https://svobodamichal.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=678691

Diskuze

Pan Svoboda sice nečetl pozorně mé jméno, ale zdá se, že obsahu článku věnoval víc pozornosti a o to tu jde. Trefnost jeho titulku krom toho, že jsem Dufka a ne Dufek, ale podkopává i to, že mým cílem nebylo se diskuzi vyhnout, ale věnovat svůj čas jen takové diskuzi, která si zaslouží tento vznešený titul. V dobách pomalejších, před internetem, když chtěl někdo s někým vést diskuzi, věnoval tomu trochu času a úsilí. Už pouhý proces odeslání svých myšlenek k adresátovi dal zabrat. Rukou či na stroji něco napsat, zanést to na poštu, zaplatit známku a trpělivě čekat. Velká část těch pilných online diskutérů dneška by bez pohodlí internetu byla blahodárně diskvalifikovala z diskuze prostě tím, že by neměli tu vůli šířit svá plytká moudra podobně namáhavým způsobem. Omezili by se tak na klasické hospodské tlachání a publikum by jim dělali štamgasti. Na světě by bylo líp.

Pokud se našim prababičkám či pradědům něco nelíbilo třeba v Přítomnosti, mohli Peroutkovi napsat do redakce. On by možná i jejich dopis uveřejnil a dokonce by na některé reagoval osobně. Rozdíl oproti dnešní "diskuzi" byl, že tehdy se oba pisatelé aspoň snažili rozvíjet své myšlenky do hloubky a podložit je argumenty, a tak to mohlo někdy nést i ovoce. I když jsem diskuze pod blogy kdysi otvíral, nikdy jsem z nich moc sladkých plodů nesklidil.

První se vetšinou vyrojili trollové, kteří psali po pár vzteklinou infikovaných větičkách třeba i celý den, kolikrát aniž by článek vůbec dočetli nebo se ho pokusili pochopit. S nimi se pak utkávali obhájci, kteří byli rádi, že někdo řekl, co si oni myslí, ale príliš rychle se z nich stávali fandové, kterým už potom na podstatě argumentu zas tolik nezáleželo. Ten prostor pod článkem byl pak touhle partou rychle přetřen na černobílo a marně by se hledaly odstíny šedé, ve kterých je skutečný život vetšinou kreslen. Bylo to jako pít vodu, když má člověk hlad. Potěší to, když vás někdo pochválí. Potěší to snad ještě víc, když se vás někdo pokusí umlčet (a totiž potvrdí, že to co říkáte, někomu vadí) Kdo ale čekal diskuzi, většinou odcházel nenasycen.

Je vzácné najít někoho, kdo má sice jiný názor, avšak nezáleží mu víc na obraně toho názoru, než na tom jestli je to názor správný a je případně ochoten jej upravit, když narazí na silnější argumenty. O "diskuzi" se dá mluvit jen v případě, kdy se oba diskutující řídí tímto pravidlem. Představte si, jak Peroutka v roce 1928 otvírá svou korespondeci. Do ruky bere nůž na dopisy, decentě otvírá obálku za obálkou a uvnitř nachází následující vzkazy "Prosím, neraďte, co by se jiným nemělo líbit. Váš pohled je pouze váš, a pokud ho považujte za správný, tak je to taky jen vaše vec," anebo "jste jen fanatický pravdoláskář a zrazujete národ, ješte že máme Zemana" (namátkou vybrané autentické komentáře z mých starých "diskuzí"). K tomu nezbývá než dodat, že je dobře, že už nože na dopisy nepatří do základní výbavy redaktorů. Dnes už tedy diskuzi neotvírám a diskutuji pouze s těmi, kteří si dají tu práci odpovědět takovým způsobem, aby ta výměna názorů měla smysl.

Opatření proti muslimským radikálům

Pan Svoboda se mě ptá, jakou mu mužu dát záruku, že různorodost Evropy nebude saláfisty zničena. Jakou záruku by si pan Svoboda přál? Nevšiml jsem si, že by jak v politice tak v životě existovaly nějaké záruky, s vyjímkou té finální. Krom toho, není jich třeba. Nemusí se nic jiného dělat, než používát ty metody, kterými naši svobodu a různorodost bráníme před našimi domorodými extrémisty už dnes. Nějaké zvláštní pravidla pro muslimské extrémisty či muslimy jako skupinu by zaváněly nebezpečně přemrštěnou reakcí vedoucí k podkopání rovnováhy ve společnosti. Vždy když nějaká menšina příchází o svá práva, některá jiná skupina se posiluje na její úkor. Útok proti svobodě a různorodosti společnosti je pak veden právě z těchto míst. Nelze nic dělat, než mít rovný metr i na prašivé extrémisty. Ne snad kvůli nim, ale právě kvůli nám samým.

Pan Svoboda hledá nejaká opatření a sám si je nakonec nachází, i když se zdá, že si toho nevšiml. Cituji: "...opatření, která by ihned zavedl každý normální soudný člověk, který nežije v nějaké bruselské bublině, protože ví, že takové výklady jsou v přímém rozporu se základní listinou práv a svobod a mezinárodními právy, zákony a rezolucemi OSN." Jinými slovy, pan Svoboda sám uznal, že opatrení již existují a jsou přítomná v našem právním rádu. Co to znamená? Že místní muslimská komunita nemuže jen tak v Jablonci nad Nisou vyhlásit kalifát nebo začít stínat zlodějům zápěstí. Ani kdyby tam vyhrál volby tajný saláfista, tak bez porušení zákona nemůže prohlásit místní kostel za mešitu, zavést povinné modlidby pětkrát denně nebo příkázat ženám nosit burku. Máme zákony a jejich sílu vynucujeme mocí soudní, prací naší policie a, když na to příjde, BIS a VZ. Nic víc není potřeba, než využívat tyto tradiční nástroje efektivně a důsledně. Opravdu nevím, co jiného bychom měli dělat? Zakázat Islám? Zakázat radikalismus? Zakázat zločin?

Není vůbec pravda, že muslimské organizace bojující proti extrémismu neexistují. Apeluji na pana Svobodu aby vyvinul větší úsilí v jejich objevování. Vetšina umírnených muslimu (tech kterí svou víru berou stejne jako prumerný ceský katolík) si je dobře vědoma nebezpečí, které jim představují jejich zradikalizovaní souvěrci a snaží se proti další radikalizaci zakročit. Jak napsal pan Svoboda o Romech, i oni bojí se nálepky problémové skupiny obyvatel. Na rozdíl od Romů jsou však líp organizovaní. Jejich úsilí není motivované jen touho po lepším jméně, ale po správném výkladu jejich náboženství, které stejně jako většina věřících považují za pozitivní sílu ve společnosti.

Nechme stranou, že ani mě, a asi ani panu Svobodovi se moc nelibí ani ten umírněný výklad Islámu. V rámci svobody náboženství to jsou už privátní záležitosti této církve. Našim hlavním a společným cílem musí být snaha, aby se muslimská komunita nestala semeništěm džihádistů.

V roce 2007 vznikla ve Velké Británii anti-extrémistická organizace, která nese jméno Quilliam. Funguje v celém svete, tedy i v Evropě. Založili ji bývalí členové jedné anglické salafistické buňky Ed Hussain a Maajid Nawaz. Jejich náplní práce je boj proti radikalizaci uvnitř Islámu. Oba napsali strhující autobiografie, které líp než leckterý akademický text vysvětlují psychologii a praktickou stránku radikalizace. Obě tyto knihy vřele doporučuji (momentálně dostupné pouze anglicky, ale v češtině se dá sehnat "Islám a budoucnost tolerance", což je polemika mezi Nawazem, věřícím muslimem, a kritikem Islámu Samem Harrisem).

Souhlasím s panem Svobodou, že přesně takových interních iniciativ je potřeba. Muslimové musí sami bojovat proti radikalizaci. Je však treba abychom i my co stojíme vně Islámu věděli o těch, kteří tuto nebezpečnou praci dělají a podávali těmto našim spojencům pomocnou ruku. Byla napsána spousta studií a knih o Islámu v Česku, které nás o našem nepříteli (radikálním Islámu) mohou naučit víc, než všechny facebooková videjka od Okamura Productions dohromady. Nebojujme dál se stíny, kterými nás někteří politikové straší, ale hledejme kdo a co ty stíny skutečně vrhá. Odmítejme poplašné zprávy od těch, kteří úmyslně nasvěcují celý Islám pod takovým úhlem, že jeho stíny rostou a rostou až nakonec svou temnotou pokrývají celou naši zem.

Afghanistán.

Na jednu stranu si pan Svoboda žádá opatření proti muslimským radikálům, na druhou stranu se mu zdá divné, že právě proti nim v Afghánistanu stojíme stráž ve zbrani. Stojíme tu stráž už sedmnáct let a budem ji klidně stát dalších sedmnáct. Pan Svoboda nabízí spoustu nepodložených důvodů proč je NATO v Afghanistánu "doopravdy", aby se mohlo zapomenout s kým skutečně bojujeme - s radikálními muslimy, kteří chtějí postavit stát, jež bude nést přesně ten charakter, který nás na Islámu straší.

Pan Svoboda namítá, že nemá logiku bojovat proti někomu, kdo je zároveň sponzorován spojencem USA. Ale války mají málokdy jasné rozhraní. Není možné se vzdát boje jen proto, že situace je morálně poněkud komplikovaná. Němci by ještě byli v Praze, kdyby západní spojenci ve válce s hitlerovským Německem nespolupracovali se Sovětským Svazem, který pro ně před válkou byl a brzo po ní se zase stal ztělesněním zla (před válkou byl pro většinu lidí na Západě Stalin mnohem horší než Hitler).

Co se týče podpory Eisenhowera německému kancléři, nezdá se mi to tvrzení vůbec pravděpodobné a bez podložení ho nemůžu akceptovat. I kdyby přece jen bylo pravdivé, ale skoro určitě není, tak by bylo irrelevantní. Pád Afghánistánu do rukou Talibánu už jednou vedl k vytvoření bezpečné základny pro globalní džihád - nebo už jsme zapomněli na Al-Kaidu a 11. záři? Nesmíme to dopustit podruhé. Jestli Hitler měl nějaký tajný pakt s Eisenhowerem nám v této debatě ale moc nepomůže.

Zahraniční politika každého státu obsahuje chvíle, kdy se z různých států stávají tu přátelé, tu nepřátelé. V tom není USA v ničem ojedinělá. To je snad zřejmé z letmého pohledu na dějiny světa.

Rezoluce 1441 v osmdesátých letech existovat nemohla, jelikož reaguje na činy spáchané v letech devadesátých. To ale nechme stranou, jelikož to vidí každý, kdo si tu rezoluci prečte. Teď bych chtěl na chvíli odbočit a zamyslet se nad užíváním rezolucí OSN v debatách o americké zahraniční politice.

Laikové často citují proklamace OSN jako by byly nějakou Biblí mezinárodních vztahů, a bez jejího svolení nikdo nenastartuje ani tank. A podobně jako při užívání citací z Bible, tak i tady dochází k silné selektivnosti, diktované účelovostí. Rezolucí je dnes tolik, že se vždycky najde nějaká, kterou se dá aspoň zdánlivě odůvodnit jakýkoliv názor. A když ne, tak nevadí. Nikdo ty rezoluce stejně nečte a samotná zmínka OSN dodává argumentu punc autority. Z tohoto jednání neviním konkrétně pana Svobodu, jen si myslím, že je čas tento nešvar poslat na odpočinek.

Domnívám se, že pan Svoboda spíše chtěl říct: "proč USA Saddama nezničili už v osmdesátých letech, když dobře věděli, co je zač". Takový zpusob myšlení ale k ničemu kloudnému nepovede. Jestli chtěl pan Svoboda poukázat na to, že se Saddam a jeho armáda hodili tehdejší Reaganově administrativě jako nástroj proti Tehránu, tak to stačilo říct. Horlivě bych souhlasil. Avšak jestli panu Svobodovi opravdu tak vadí, že Američani Saddama neodstranili už v letech osmdesátých, neměl by teď být spíš rád, že to sice pozdě, ale přece napravili? Nesdílím uvažování typu "když Saddáma nezničili hned, tak už ho měli nechat na pokoji". V mezinárodní politice už to prostě tak bývá. Mužete být nějaký čas na správné straně, nebo mužete být nějaký čas na straně špatné, ale nikdy nebudete na jedné či druhé straně na furt.

Co se týče strategických zásob nerostných surovin v Afghanistánu, mám pro pana Svobodu dvě odpovědi. Za prvé, muselo by na světe dojít úplně všechno železo a ropa, aby se globalní obchodní velmoci, jakými jsou USA nebo EU, začaly starat o nějaké domnělé "strategické" zásoby v Afghanistánu, do kterého by museli nejdřív investovat další stovky miliard dollarů, aby se k nim vůbec dostaly. Jen okrajem - USA teď ropu vyváží, takže si nelze dál hrát na mudrce a opakovat ohranou písničku o tom, že se její zahraniční politika řídí jen hladem po ropě. Celá generace proruských sympatizantů tak bude muset pomalu nahradit tento oblíbený bič na Američany něčím novým. Jsem přesvědčen, že nás nenechají dlouho čekat.

Za druhé, pokud se mýlím a ty zásoby nerostných suroviny v Afghanistánu jsou opravdu strategického významu, jak tvrdí pan Svoboda, byl by tedy dobrý nápad Afghánistán opustit a nechat celé toto bohatství Talibánu, aby se do jeho otevřené náruče mohly nahrnout rozprášené zbytky Islámského státu?

Každý konflikt jde samozřejmě ukončit. Klidně zítra. Stačí kapitulovat. Stačí odejít. Ale ani Trumpova administrativa dnes neschválí odchod, když vidí, jak to dopadlo po tom, co byla stažena US Army z Iráku. Do tří let byli v Mosulu saláfisti (i když na tom měla lví podíl tupá al-Malíkiho vláda). Tím nechci říct, že by USA měla držet pořádek všude na světě a že nenese svuj vlastní podíl na mnohých probleméch, které teď musíme řešit. Ale nelze v mezinárodní politice najít někoho, kdo má úplně čistý štít a spolupracovat jen s ním.

Řeknu však upřímně a bez nátlaku, že kdyby bývala ruská armáda udržela Sýrii před pádem do občanské války, aplaudoval bych jí a poopravil si svůj názor na Putinovu zahraniční politiku. Celý svět mohl být Rusku vděčný, protože bez občanské války v Sýrii by pravděpodobně nebylo ani migrační vlny roku 2015, a tudíž ani nárustu preferencí pravicových extrémistů v Evropě a skoro určitě by ani nedošlo na barbarství Islámského státu. Místo toho se dnes ruská zahraniční politika v Sýrii angažuje čistě na straně válečného zločince, kterému pohamá aby ve vraždění svých vlastních občanu predčil dokonce i svého otce, řezníka Hafíze.

NATO

Souhlasím, že s Trumpem v Bílém domě se severoatlantická aliance jeví jinak, než když tam byl Bush nebo Obama. Ale jsem přesvědčen, že i s Trumpem by nakonec dostálo svým závazkum. Několikrát se již zřetelně ukázalo, že ani svéhlavý egomaniak jako Trump si nemůže dělat co se mu zlíbí, zvlaště ne v mezinárodní politice. Nakonec se zatím vždy musel podrobit koncentrované síle institucializované americké generality. Nemůžou mu zabránit tweetovat, ale vystoupit z NATO ho prostě nenechají. Proč jsem o tom přesvědčen? Protože se zdá, že si je tohoto moc dobře vědom i Putin. Kdyby totiž viděl skutečné problémy v NATO, choval by se drzeji. Uznávám že, stejně jako EU má NATO dost svých problému. Ale výstoupením z těchto organizací by se tyto problémy jen nahradili jinými, mnohem závažnejšími.

Závěrem bych chtěl poděkovat panu Svobodovi, že si dal tu práci a reagoval na můj blog. Jak jsem napsal úplně na začátku, moje odpověd je nesmlouvává, ale věřím, že je v mezích pravidel slušné a plodné diskuze. Pokud jsem někde pana Svobodu špatně pochopil, omlouvám se mu a třeba to v další korespondenci budu mít šanci napravit.

Autor: Lukas Dufka | pátek 14.9.2018 10:57 | karma článku: 12.35 | přečteno: 550x


Další články blogera

Lukas Dufka

Klaus rauš

Včera bylo pondělí a tak udeřila další rána morová z pera národního bojovníka proti kterému byli naši legionáři v Rusku jen škola v přírodě, co se trochu protáhla.

12.9.2018 v 0:02 | Karma článku: 31.12 | Přečteno: 2286 |

Lukas Dufka

O pozice

Vyslovení důvěry vládě uložilo, aspoň doufám, k zaslouženému spánku hlavního politického strašáka polistopadové éry. Lidi už prostě nevěří, že by se mohli komunisté vrátit.

14.7.2018 v 10:43 | Karma článku: 34.89 | Přečteno: 2952 |

Další články z rubriky Politika

Martin Braun

Nový uprchlický tábor Evropa

Jedno přísloví říká. že chybami se člověk učí. Jak se zdá, mezi evropskými politiky toto přísloví není buďto známo, nebo jej neberou vážně. Škoda.

24.9.2018 v 2:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 81 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Mnichovská smlouva z roku 1938 aneb Konec francouzského protektorátu...

Československo bylo pro francouzskou vládu od samého počátku těžkým politicko-národnostním problémem. Jednalo se o jakousi imaginární časovanou bombu, která nakonec explodovala v roce 1938 ve formě "Mnichovského diktátu"...

24.9.2018 v 0:57 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 76 | Diskuse

Jan Dočekal

Máme ještě svobodu projevu nebo už ne?

Pane abbé, nenávidím to, co píšete, avšak položím život za to, abyste to mohl dál psát. Tuto větu prý napsal Voltaire v dopisu abbému Le Riche 6. 2. 1770. Není důležité, nakolik je či není citát autentický, důležitý je jeho význam

24.9.2018 v 0:04 | Karma článku: 13.45 | Přečteno: 164 | Diskuse

Marek Konečný

Blíží se vichřice a všem je to fuk...

Na západě Čech už padají stromy - aktuální titulek na internetu. To je vše? Přichystali se naši lidé na vichřici? Vyzval je k tomu někdo?

23.9.2018 v 20:27 | Karma článku: 16.64 | Přečteno: 888 | Diskuse

Marek Hurt

Miliony se nedávají jen tak, aneb svět podle Čižinského

Všechno umí levněji, rychleji, bez chyb, průhledně a ještě se jednu dekádu staral jako vedoucí o skauty. Nic lepšího si občan na pozici starosty nemůže přát, pokud by za erární peníze neočekával pečené holuby a zázraky do tří dnů.

23.9.2018 v 18:31 | Karma článku: 17.71 | Přečteno: 384 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1441

Nemám rád, když lidé zapomínají, že jsou potomky primátů. Rád jim to připomínám. Jednou bych si za tu službu rád nechal platit.  

 





Najdete na iDNES.cz